Březina, Otokar: Az idő (Čas in Hungarian)
|
Čas (Czech)Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíšeny jsou: souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rytmem a hrou.
V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín.
Ale my čekáme oddaně jako jsme čekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilie věčných tvých jar.
Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu, v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých, nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích…
Uhasla země, vysvobozená… V hrůze své nesmrtelnosti, z mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud: vždy nádhernější světy, se signály barevných ohňů vidíme plout: a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud.
Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní, zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.
|
Az idő (Hungarian)A hársak, melyeket neveltünk számtalan testvéri kasnak, a tornyok, melyeket emeltünk tűzben és némán neked, hogy lássa az ég, a csillagképek, melyeknek vágyaink legdrágább neveit adtuk,
Titokzatodra új egek tárultak ím föl, e napod napja árnyat a másik oldalra szór: mint búvárok, korszakok kincsével új pirkadások buktak föl tengereidből, az álmodás letargiája, mit sugárkelyhekbe a misztikus ősz önt,
De mi várunk oly odaadón, mint vártunk már valaha régen: pirulnak-sápadnak előttünk napok mint féltékeny szeretők vágyuk hevében, a villámra, felhővirágra, az örök tavaszok liliomaira, rád.
Köröttünk jelek villantak: nemünknek győzelmes serege fölkelt mennyboltok aranyban s vérben mint visszfénye korok nevelte gyümölcsnek,
Kihúnyt a föld, a megszabadított... Halhatatlanságunkba beleremegve színes tűzjeleikkel mind tündöklőbb világok úsznak be már: mely akaratod csendjében, súlyában s ítéletében körben jár.
Dicsed mérhetetlenségétől lesújtva várjuk, hogy szemeink lássák az álmodás lángjának csullapodását, az idő színeváltozását, s az élők szívébe hullatjuk a vágy s a láz könnyét, a szeretet zokogását, a perzselő örök esőverést.
|