Ztracení (Czech)
Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz, a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás; když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila, jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.
Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou, zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou; a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty, tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.
A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví, zem celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví, a v ohni poledne našeho do jejich duší plá skrytého žití druhého halucinace zlá.
V soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí, užaslí naší bolestí, jsou cizí naší naději a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou, kde leží jejich domov ztracený, poznati nemohou.
Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě, jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě, a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli: přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?
Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní, kde, tiší, dvéře otevrou, odmlčují se přítomní, a této země dívky radostné když přivolají touhou svou, tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.
A jenom děti, které země dosud neznají, bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají, když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených... Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | http://members.chello.sk/miro .mandak/lyrika3.html#A2 |
|
Elveszettek (Hungarian)
Nyarunknak forró lángjait halálkertekből fújja fagy, és holtak tolongó csapata, mint élőké, mellettünk halad; amikor legfenső órájuk a fájdalomnak tornyában ütött, mintha ellenszél vitte volna el, nem szállt el hangja a föld fölött. Mint hópelyhek hullása hallgatásaik és szemük fénytelen, megkövült jegek tükrei a halott, hangtalan mélyeken; és bárha a tavaszénál volt vérük illata csókosabb, árad a magányaikból titkos iszonyat.
És köztük járnak véreink, mint csendes nap oly szeliden, más lesz előttük a föld, hol félénk léptük megpihen, s lelkükbe delük tüze közt lidérces fény lobog: egy másik, rejtett életből hallucinációk.
Trópusainkról csalogány nem szól nekik az esteken, fájdalmunk nekik döbbenet, reményünk nekik idegen, s a gyönygyház csillagok alatt, mik égboltunkon fénylenek, elvesztett szülőföldjük füstjeit látniuk nem lehet.
Hol láthatatlan tölgyesek örök-homályos lombja zúg, csak megy, megy távol tébolya és szomja űzte csapatuk, és reggel nem ott ébrednek, hol láttak éjszakát: hány földet hagyott álmuk el, és hány tengeren úsztak át?
Ha megállnak maguk, köröttük hangok zengenek, ha csendben ajtót nyit kezuük, elhallgatnak a bentiek, s e földnek boldogságos lányai, ha hívják őket vágyaik, elfordítják az arcukat, és daluk megszegik.
És csak a gyermekek, a földet még nem ismerők, ők bújnak hozzájuk még félénken az est előtt, ha elmerengve magányaik mélyén figyelik elveszett bátyák hívását és távolodó lépteik…
Uploaded by | Efraim Israel |
Publisher | Európa Könyvkiaqdó |
Source of the quotation | Otokar Březina: Rejtett történelem |
Bookpage (from–to) | 136 |
Publication date | 1983 |
|