Spletitost věcí (Czech)
Za pohanských dávných dob zpěváci, když sáhli v struny, nejdřív vyslali k svým bohům vřelou prosbu o pomoc.
Zvyk ten udržel se dlouho, nevyplenily ho zcela ani novodobé vědy velkolepé výzkumy.
Ale dnes ví každé dítě, jak svět vznikl: Bylo horko, mlhy točily se v klubku, časem dostalo to slupku; potom zemská kůra zchladla.
Na dně mořském v teplém bahně začalo se cosi hýbat, profesoři nevěděli, je to rostlina či zvíře, ale vývoj pokračoval, u potoka rostly stromy, o větev se opíraje chlupatý tvor stanul zpříma na svých zadních končetinách – ke člověku byl jen krok.
Pánbůh vůbec nebyl při tom.
Když tak někdy v zamyšlení o samotě doma sedím, na špičku si nosu hledím, náhle pocit mám, že židle pode mnou se kolísá.
Zdá se mi, že na lodi jsem, která klesá do hlubiny prostřed nesmírného moře; zavřený zrak vidí ve tmě chladné, černé, lačné vlny, na nich šílenství se houpe s ohnivýma očima; hlava není schopna myslit, jenom ruce zvedají se, člověk přemožen se vzdává na milost a nemilost.
Pane bože, nepatřil jsem nikdy v životě k těm lidem, kteří v kostelích a chrámech četných církví tvých se tísní, na kuří si oka šlapou; o dlouhý věk, o děti, o peníze, o zdraví z knížek ani zpaměti nikdy neprosil jsem tebe; nechci ani tvoje nebe. A ty zase nestaráš se, odkud přicházím a proč dnes hlavu strkám do vody. Myslím že je ti to jedno.
Tyto svoje náboženské názory mám z vlastní hlavy. Bázeň boží do výbavy nepřibalily mi ženské. Neslýchal jsem slova víry, nýbrž dvakrát dvě jsou čtyry.
Chtěl bych zpívat krásu jara, chtěl bych zpívat krásu mládí přes to, že to není pravda. Jak tenkráte všecko bylo
Prosté, jasné, jednoduché! Jak se vše, co zavazelo, Lehce napraviti dalo- Takřka podle pravítka.
Dneska by nás, tuším, ani Z míry nepřivedlo, kdyby Prašná brána na návštěvu Vstoupila k nám do pokoje A pravila, nastavíc Doutník:- Pane, nemoh´ byste Mi snad poskytnouti ohně?- Ba i kdybych slyšel, že se Páter Šrámek začal starat O spásu své duše, řek´ bych: Možná, že i to je pravda.
- Jsem to já? - se po letech Tážeš sebe sama. Ztratil´s Vědomí své osobnosti, A co nejhoršího při tom, Nevíš ani kde a kdy. Marně za nos taháš se, Marně do lýtky se štípeš, Ani sen se nerozplyne, Ani sebe nenajdeš. Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | https://cs.wikisource.org/wiki/ Nov%C3%A9_ver%C5%A1e/ Spletitost_v%C4%9Bc%C3%AD |
|
Minden dolgok kuszasága (Hungarian)
Pogányéknál hajdanán nem csaptak húrjukba bárdok, hogyha az isteneikhez nem fohászkodtak előbb.
Soká fönnmaradt e módi, nem tudták kiküszöbölni sem a dicső kutatások, sem az egész tudomány.
Ma már tudj' a csecsszopó is, mi hogyan lett. Dög meleg volt, ködök kerengtek az űrben, lassanként rend lett a zűrben, s a földön kihűlt a kéreg.
Tenger mélyén forró sárban kezdődött egy kis mocorgás, professzorok hajba kapnak: növény nőtt-e? állat állott? De a fejlődés a lényeg: fák nőttek a patakoknál, ágaikba csimpaszkodva Szőrmók enmagát kihúzta s hátsó végtagjaira helyezte — s hipp-hopp emberek vagyunk.
Az Úristen meg se nyikkant.
Hogyha néha idehaza morfondírozom magamban orrom hegyére meredve, egyszerre csak mintha székem alattam megingana.
Mintha csak hajón utaznám, az meg mélységbe zuhanna, mérhetetlen óceánba: Lát zárt szemem a sötétben éhes, hideg hullámokat, lovagol rajtuk a téboly, szeme lángol, kiguvad; nem tud gondolkodni fejem, kezemet emelem égnek, letaglózva, tehetetlen, meg kell adnod magadat.
Istenkém, én sose voltam olyan, mint azok a népek, akik a templomaidban, ilyen-olyan dómjaidban egymás tyúkszemét tapossák; jó életet, gyereket, egészséget, pénzt, vagyont nem kértem tőled soha, sem fejből, sem imakönyvből; kezem nálad nem dörömböl, s nem érdekel tégedet se, honnét származom és hogy ma mért dugom fejem a vízbe. Azt hiszem, fütyülsz te arra.
Vallásbeli nézeteim saját kútfőmből fakadtak. Istenfélelmet nem adtak hozományul női nyelvek. A vallásos duma meddő, nem kell, csak a kétszerkettő.
Daloltam volna a tavaszt, szépségét az ifjúságnak, nem volt baj, hogy nem is igaz. Mert akkor még minden olyan
Egyszerű volt és világos! És ha valami kiferdült, egyenes lett könnyüszerrel, nem kellett más, egy vonalzó.
Minket ma már meg se lepne, hogyha kinyílna az ajtó és a városháza tornya lépne be hálószobánkba, és így szólna, a szivart dugva szájába: Uram, tudna talán tüzet adni? — Vagy ha azt hallanám, hogy a Šrámek plébános a lelki üdvét félti: így szólnék csak: Lehet, hogy még ez is igaz.
— Én volnék ez? — kérdezed vén magadtól. Elvesztetted személyiséged, magadat. S a legrosszabb az egészben, Hogy nem tudod, hol és mikor. Hasztalan pislog a szemed, Hasztalan csípkeded arcod, Nem oszlik el, nem, az álom, Nem találod önmagad.
|