Máj (1.), 1. zpěv (Czech)
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor. Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok – již plavci, již na prsou leží – „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“ Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer první máj – večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ Source of the quotation | KHM |
|
Május (1.), Első Ének (Hungarian)
Már késő est volt – kora május – Esti május – szerelmi kor, Gerle mikor szerelmet szól S fenyves riad, magas, homályos. Moha súgott szerelmi kínt S hazudott a virágzó fa, Szerelmét csíz vallotta ma, Illattal vallott rózsa színt. Berkekben sötét, kusza hangot, Titkos kínt zúgott síma tó, Ölelte part, oltalmazó; Más, más világokban bolyongott Száz fényes nap, azúr lángszőnyeg, Lángolva, mint szerelmi könnyek. S világaik világló égbe, Örök szerelem templomába, Oltárán égni – vágyban égve Húnyó szikrákká válva végre – Léptek, örök találkozásra. A telt hold arcán – éjszép lény, Sápadtan fénylő, fénylőn sápadt, Mint kedves kedvesre ha várhat – Rózsává lángolt fel a fény: Vizek tükreibe meredve Elhalt, magamagát szeretve. Tanyákról fehérlett le árny, Mind összeért s ment le, csak le, Mint ölelésre, be, csak be: Az alkony, e lágyölü lány, Elnyelte őket, rájukolvadt, Velük fák fákkal összefolytak.- Ormoknak árnya szürke ár, Ott nyír a nyárra, nyírre nyár Borul. Hullámot hullám űz – A szerelemnek kora tűz, Forr minden – szerelemre vár.
Rózsás alkonyban lányka ül A szirten, tölgy alatt, a parton, Felette lomb, alatta űr, S a túlsó partra néz kitartón. Lábához a tó kéken omlik, Messzebb zöldtüzü, színjátszó, Mind zöldebb-zölden szikrázó, S távol sápadt-fénylőre bomlik. A széles víztükör felé Lány szegzi szeme gyöngy világát; A széles víztükör felé Nem néz, csak csillag, s csillagárt lát. Szépséges lányka, bukott angyal, Tavaszi erdő, hullt arannyal, Megsápadt arcán rohan a szépség. Mely őt örökre megrabolta, Ajaka, szeme, arca élét, Gyászosra írta át az óra. –
Huszadszor is így múlt a nap Álom jön, láncos léptű, rab. A parázslás ellobban éppen, Ég alja is, mi rózsaképpen Futotta be kék hegyek ívét. „Ő nem jön! – nem jön többé már! – A bukott lányra bús vég vár!” Kínok szorítják össze szívét, Bent indulat, mint óra üt, Hogy a vizek titkos nyögését Feltörő könny, sírás kísérjék. Könnyéből csillag képe süt, Mint szikrák, leperegve reszket. Jéghideg orcán szikrák forrnak, Mint hulló, hulló csillag vesznek; Hol letűnnek, ott fű lehorgad.
Nézd, megrezzent a szirtje szélén Ruhája rebbenése még Fehér fodor csak kósza szélén. Előre szegzi szép szemét. – Könnyet töröl le most a kéz – Szökken a láb – ocsúd az ész – Szemét a váró messze mereszti: A tó hol nagy hegyekbe dermed, Hullám kél, szikrát szikra kerget, Csillámát csillag vízbe veszti.
Mint ha fehér viharsirályt látsz, Míg sötét fellegen száll át, Liliom ékíti víz hátát – Kékségre csepp hószín virágzás – A tó hol nagy hegyekbe ér már, Imbolygó folt jő, gyönge fény jár, Gyorsan közelgő. Percnyi várás, S már gólyaszárnyalássá lett, Nem a sirály már, se hószinü csepp: Vitorla vakít mint fehér jég. Gyors evezőt fürdet a kékség, Nyomában hosszú sávok éke. Arany rózsák a kéklő pásztát Ég alján, hegyek ívén égve Rózsás arannyal koronázzák. „Csónak! jön egyre sebesebben! Ez ő, ez ő! E tollbokréták, E fénylő szempár, két szép gyémánt, E palást!” Palást szirtre lebben.
A csónakos a szirtre, fel, Szűk ösvényen szalad a parton. Tűz gyúlt a sápadt lánykaarcon, S a tölgy mögül, hol ült magában, Kilép – siet – szalad – szökell – Már rajta csügg, csügg már nyakában – „Ó, jaj!” Kigyúlt a holdi fény: Ki ott áll – nem a drága lény! A rémült lány ránéz meredten. „Hol van Vilém?”
„Nézd” – így ered Halk szó, beszél a férfi csendben. „A tónál vártorony mered Fák éje fölé; a hószín árny Kedvese mély tó, e néma lány; De mélyebb még, mit a vízbe vés Sugárt az ablak, kés-élnyi rés; Ott ül Vilém, egy gondolattal szórakozva: Hogy életét a holnapi nap elorozza. Megtudván szégyenét, a vétked, Megölte csábítódat érte – És atyja vére folyt kezére! Tette nyomán a bosszú léptet, A holnapot nem éli túl, Fejének reggel elfoly a vére, Nagy rúdon kerék agyára hull, S a tagjait törik kerékbe. Így végzi az erdők réme, a szörnyű úr! – A szégyenéért, vétked miatt, Élj szégyenülten, vedd átkomat!”
Elfordult. – Már csak a csendje szól. Lefut a szirten – egy percnyi kor – A szirtnél ott a csónak, S repül a csónak – mint gólya röpte lett, Kisebb és kisebb – már mint hószinü csepp, S össze mögötte hegyek csukódnak.
Víz öle sötét, hulláma néma lány, Lazur palást kezd szállni rá; A tó fölött fehér ruha-árny ragyog, árny, És körben a táj susogja: „Jarmila!” S a vizek mélye: „Jarmila! Jarmila!!”
Már késő est van – kora május – Esti május – szerelmi kor, Szerelmi zsoltárt gerle szól: „Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”
Uploaded by | Efraim Israel |
Publisher | Kalligram |
Source of the quotation | Holtak gondolata |
Bookpage (from–to) | 15-20 |
Publication date | 2000 |
|